Dnešního rána se některým u nás nevstávalo z lehka. Tušila jsem, že to někde musí vybublat, takže je vlastně jedno, co bude tím ventilem. A taky že vybublalo. Tak jsme se v klidu vybouřili jeden na druhého, aby bylo zase líp. Vzájemně jsme se ujistili, že se máme pořád rádi a mohli jsme se už soustředit na dnešní plány: pěškovýlet z Roztok do Únětic.
S našimi dnešními spolucestovníky jsme se domlouvali na rychlo a ještě ráno těsně před vyjetím dolaďovali místo a čas srazu:
Oni: „Tak před vlakovým nádražím?“
Já: „Ok, tak před nádražím.“
Oni: “Můžou holky dětský šampaňský? Abychom aspoň symbolicky mohli připít.“ (Pro nemoc jsme nemohli před týdnem dorazit na Eliščinu oslavu.)
Já: „Jo, jo, to budou nadšený. A já vezmu ‚dort‘ J “ (Bezlepkové muffiny a dortové svíčky J )
Střih. O hodinu a kousek později, po trochu honičce, abychom stihli dojet na – na poslední chvíli o dvě hodiny přiblížený čas, se marně hledáme před nádražím. Telefonujeme si. Jsme sice všichni na nádraží, to sedí. Ale zjišťujeme, že každý na jiném. To už jsme si totiž explicitně nenapsali a uvažovali jsme každý trochu jinak. My v Praze na Podbabě. Oni už v Roztokách.
Plánovaný vlak nám během telefonického dolaďování právě ujel před nosem. A tak jsme začali náš dnešní výlet, jak jinak, svačinkou. Klasika. A počkali na další spoj. Tímto u nás dobrý start. Eliška díky čekání na nás potkala na roztockém nádraží svou školkovou kamarádku. Takže u nich zatím taky dobrý.
Nádražní rozhlas zahlásil blížící se vlak, tak už jsme to valili na nástupiště, s Bet(y), (like a Bat woman :-))) ), hlavou dolů. Jakkoliv divné se to zdá kolemjdoucím, když pospíchajícímu chlapovi přes rameno vlaje visící dítě, je to pro ni legrace. Nošení „na netopýra“ je teď u nás oblíbenou disciplínou (a to ještě netuším, že dalších pár let zůstane).
Konečně vystupujeme na nádraží v Roztokách a můžeme vyrazit směr pivovar. Trasa vede podél Únětického potoka. Nejdeme tudy poprvé. Tentokrát ale rozhodně nejdéle. Když totiž dětičky začnou chodit, ještě to neznamená, že se dostanete z bodu A do bodu B rychleji. Ale o to nám naštěstí ani nešlo.
Hned z kraje cesty holčičky vcucnul potok. I s botama. Takže další asi kilometr pohopkávaly po kamenité cestě bosky. Nakonec došly k poznání, že někdy i ty studený mokrý a přicuclý boty můžou být lepší než žádný boty. V těch potom bez řečí zdolaly ještě kamenitý sráz, několikeré skály a s pauzou na vyvětrání zapařených prstů nakonec i celou cestu domů.
 |
 |
V závěru stezky, už v Úněticích za Dolním rybníkem a slavnou „slepičí zatáčkou“ míjíme vyhlášenou koláčkárnu U Lasíků. Mnohokrát už nám byla doporučována. Ale ani tentokrát jsme se tu nezastavili. Co bychom jako bezlepkáči taky dělali v koláčkárně, že jo? Tolikrát jsme si při cestě kolem říkali „až příště“, až žádné příště už nebude. Tak tohle mě dneska fakt zamrzelo. Ne ty koláče, co si nedáme. Ale že jsme to odkládali „až na někdy“.
Nevadí, dáme si něco dobrého na zahrádce v pivovaru. Dopr kopr! Zase jsme zapomněli přibalit si bezlepchleba. Takže ano, moc jsme si toho nakonec nedali. Všechna jídla z dnešní nabídky byla ze zapovězených surovin (kromě lepku máme navrch ještě mlíko), takže náš nejstatnější nosič dětí si dnes posmutněle objednává hranolky a vodu. Rovnou dvojité, protože děti jsou jako kobylky. Ještě by si mohl dát sváteční kachnu, ale bez omáčky, bez zelí a knedlíku, bez pečiva, který si jinak nosíme všude sebou jako poslední možnost na přílohu. No nic. Tak třeba příště.
Na hřišti v pivovaru jsem vyposlechla krásný dialog mezi naší nejstarší a další holčičkou. Obě se chtěly houpat na jakémsi stojanu pro kola, ale místo bylo jen pro jednu. Naše Kač argumentovala, že tam byla první. Holčička ji chtěla trumfnout, že přeci starší mají přednost (nutno dodat, že byla o hlavu větší):
„Heleď, a kolik Ti je?“
„Mně je pět. A Tobě?“
Chvíli ticho. Holčička na to zaraženě: „Hm, mně je taky pět.“ Zase mlčení. „Ale hlavně je dobře, že jsme na světě, viď?“ Odsouhlasily si a šly si každá svou cestou. Kéž by to takhle uměli řešit i dospěláci.
Taky jedeme dál. Busem zpátky do Prahy. A protože jsme si dnešní výpravu protáhly do pozdních večerních hodin, vychutnáváme si z okýnka západ slunce…
Domů jsme dojeli až za tmy. Unavení, špinaví, mokří. No asi jako obvykle. Vyndávám z batohu zapomenuté pomačkané narozeninové muffiny, protože oslava narozenin se nám už do dnešního dne nějak nevešla. Eliščiny narozky oslavíme až ráno, darovala nám k tomu svoje bublinky i se skleničkama (nebo plasteničkama?), i když oslavenec (nebo obdarovanec? ) měla být ona. Tak na zdraví!
I tak to byl krásný den, napěchovaný spoustou momentek, na který budeme vzpomínat. I když to tak ještě ráno vůbec nevypadalo!
