Přes léto jsem se vzdálila… Zajetým zvykům. Od některých zlozvyků. Od plánovaných plánů. Trochu i lidem. Sama sobě a zase zpátky. A moc mi to prospělo. Začalo to mou čtyřicetidenní výzvou (dokončenou asi po 60ti dnech, ale to není podstatný), kterou jsem si v červnu sama naordinovala. Cílem bylo, po období dlouhé únavy, kdy jedu na autopilota (ten snad chodil do autoškoly jak z nějakého jiného světa), oprášit své já a posvítit si na to, co jsem se naučila „být já“. Už v polovině jsem se nestačila divit, jakým marastem se obklopuju. Zamávalo to se mnou. Vystřelilo mě to do prostoru, odkud jsem nabyla pocitu, že nemá smysl už cokoliv sdílet, protože je to stejně nesdělitelný. Pak jsem však došla k závěru, že to spíš málo kdo chce, sdílet sám sebe opravdového.
Čím víc se přibližuju sama sobě, tím vzdálenější mi jsou vzorce, kterým jsem se v životě naučila. A tím víc jdu mimo společenská očekávání. Nemám potřebu provokovat a upozorňovat na sebe. Jen si víc vážím sama sebe i se vším, na co nejsem zrovna hrdá. Tak proč si to nepřiznat? Tudíž vás nebudu přesvědčovat např. jak svěže vypadáte, když si to nemyslím, ale ani se neurazím, když to řeknete vy mně :-). Nesnáším sociální hry „na něco.“ Když říkám ne, myslím tím ne, se vší odpovědností za to. Mám osypky z plytkých konverzačních témat, která mají vyplňovat trapné ticho. Ráda s vámi budu mlčet než mluvit o ničem. Naopak, cítím se trapně, když se snažím udržet konverzaci s někým, s kým si nerozumím nebo nemám co říct.
To přináší s sebou i řadu nedorozumění. A tohle je mé letní AHA.
Všimla jsem si, že je strašně málo lidí, se kterými můžu tohle sdílet. Se kterými si můžeme říkat cokoliv na rovinu. Aniž bychom se soudili. Aniž bychom se na sebe zlobili, když se v názoru nepotkáváme. Aniž bychom se snažili obhájit svou pravdu na úkor jiného názoru. Málo je těch, kteří se nepozastavují nad formou, ale snaží se pochopit obsah. A proto si rozumíme. Vzájemně se respektujeme, ať už to slovo asociuje cokoliv. V takové společnosti se cítím dobře.
Mám 3 maličké děti a během léta jsme měly příležitost několikrát vyzkoušet si, jak se obejít s minimálním zázemím. Zároveň jsme měly kolem sebe oporu v lidech, se kterými nám bylo dobře být. A teď mi to chybí. Moje spokojenost nezáleží na tom, co mám, ale na tom, co žiju. A hlavně s kým to žiju. Po prázdninách se znovu potkávám s lidmi, se kterými se, byť v jejich společnosti, cítím sama. Slyší slova, když si povídáme. Ale nesnaží se porozumět. V horším případě jsou schopni přesvědčovat druhé o své „pravdě“ hlava nehlava.
Ptám se sama sebe, kde jako lidi bereme to sebevědomí tvrdit, že „víme“? Ano tuším, že bylo popsáno něco jako Dunning-Krugerův efekt, jehož princip je stručně: „čím míň toho vím, tím míň jsem si toho i vědom, zato s o to větší razancí vám budu tlačit (svou) zaručenou pravdu, protože o sobě(!) pochybnosti nemám.“ Kde jsme se to naučili? Možná už ve škole? Možná od vševědoucích rodičů, kteří nás učili, že to odřené koleno nic není a nemůže to přeci bolet? Teď to samozřejmě dramatizuju. Ale je to ten přístup, že někdo o něčem něco ví a my se to máme učit taky vědět (a potom to dokola opakovat). Neučili jsme se přicházet si na věci sami, nenaučili jsme se přemýšlet svým vlastním způsobem, věřit sami sobě a pochyby byly považovány za neznalost. Možná je to i nedostatkem osobní zkušenosti s jinými způsoby přemýšlení o věcech. Prostá tolerance k jinakosti. Vůbec k možnostem jiného vidění světa. Netlačení druhým své představy Universa.
I já si nevědomky ospravedlňovala sama před sebou, že je v pořádku mít očekávání, předjímat postoje druhých jen proto, že to někdo dělá mně, nebo jen proto, že… (dosaď si cokoliv). Všichni přeci jedeme tu stejnou gamesu, ne? Ne, fakt nejedeme. Takže znovu, slepice nebo vejce? Taky bývám obojím. Jaj. Nemůžeme už snad být vzdálenější jeden druhému, když si každý promítáme v hlavě film života podle individuálních scénářů. Do toho se neustále hodnotíme očima druhých lidí (a největší vliv na nás mají samozřejmě Ti, kdo mají naši důvěru, naši nejbližší, Ti, s kým jsme vyrůstali). Přesto odpovědnost vždycky nesu já sám! Neprožíváme stejný příběh, ani když v něm hrajeme společně. Natož, když se nějaký náš příběh, představu o světě, snažíme předat druhým.
Tak se nenechávejme klamat pocitem, že něco víme. Vždycky se můžeme pokusit tak akorát předat svůj pohled na věc, svoje zážitky, myšlenky, domněnky, prožitky, cokoli dalšího. Navíc v kontextu dané doby – dnes můžu být přesvědčen o něčem, co se za rok, za pět let, za generaci osvětlí být něčím jiným, než jak to vnímám teď. Nikdy to sdělení nepředáme tak, aby to druhý mohl pochopit (prožít, pocítit, porozumět) stejným způsobem. Vždycky si Já a Ty promítneme tutéž informaci po svém, podle toho, co nás v životě ovlivnilo. Navíc slova používáme jen jako symboly a pravděpodobně je chápeme každý trochu jinak. A proto informacím z vnějšku můžeme tak maximálně věřit. Nemůžeme „vědět“. Kdo tvrdí, že ví, klame sám sebe. Pro mě je třeba přijatelná myšlenka, že výchozím bodem ve snaze čemukoliv porozumět, by mělo být zvědomění, co všechno nevíme.
Například by nemohlo být žádné Já, když nebude Ty. Z Tvého pohledu je to přesně obráceně (jsem tedy já Já nebo je já Ty? 🙂 ) Proto nemůžeme soudit druhé svými měřítky! Nemůžeme hodnotit druhého cestu, když nemáme jeho zkušenost. Můžeme se pokusit pochopit, ale stejně úplně neporozumíme. Mějme na paměti, že věci se dějí za proměnlivých okolností různým osobnostem, a proto je každý vnímáme odlišným způsobem. A různým způsobem je interpretujeme. Neexistuje žádná definitní „pravda“ o něčem. A už vůbec si nemůžeme dovolit nutit druhé, aby viděli věci jako my. A toto mám pocit, že se poslední dobou děje ve společnosti čím dál hruběji. Možná tomu nahrává zdánlivá anonymita v on-line prostoru.
Cítím, že jakékoliv vyjádření je jen limitovaným pokusem o vystihnutí podstaty. Cokoliv řeknu, vypovídá daleko víc o mně než o podstatě diskutovaného. Kdo, proč a na základě čeho to říká. Ale už ne, že to tak je (když se rozhlédneme, kolik asi uvidíme dobráků, kteří nám dávají návod na to, jak máme žít? A deset dalších to řekne ještě jinak). Nemůžeme o ničem tvrdit nic s jistotou. Proto si nenechávejme namluvit, že to či ono nás udělá lepší, šťastnější, úspěšnější nebo zdravější. To co je dobré pro nás, víme jedině každý sám za sebe. I z tohohle úhlu pohledu se cítím daleko jistější ve svých pochybnostech, které pro mě bývaly dřív znejišťující a znepokojující. Je to tak (pro mě) v pořádku. Mně samotné není příjemné, když mi někdo říká, co mám dělat, co si mám myslet nebo dokonce jak se mám cítit. Nerada říkám druhým, co mají dělat, i když to po mě žádají. Nejradši nechávám věci se dít.
Můžeme si dnes zjistit tolik informací o čemkoliv, ale nikdy to nebude dost na to, abychom mohli tvrdit, že něco skutečně víme. Navíc, jak to vidíme dnes, už zítra uvidíme v úplně jiné perspektivě. Pravda dneška je omylem zítřka. Proto je zbytečné vyčítat si (nebo komukoliv) co bylo včera a obávat se co bude zítra. Jediné TEĎ ze mě dělá TO, co JSEM. To mi dává odvahu pustit do světa tyhle řádky, ať si o nich kdokoliv pomyslí cokoliv. Každý si tvoříme svou vlastní realitu. Když teď přijde moje poslední chvíle, nebudu se zabývat včerejškem, ale budu odcházet s pocitem, který žiju právě teď. Bude mi nejspíš i jedno, jestli se vám u toho líbím.
Všechno je relativní. Zjišťuju, že to, co se zdá být mnou je často jen hromada nashromážděných zvyků. Že ke svému já se pořád ještě prodírám skrz vrstvy posbíraných nánosů, nálepek a očekávání druhých. Ale není času nazbyt. Kdybych měla zítra umřít, chci umřít jako já. Ne jako nepovedenina sebe sama. A myslete si o tom cokoliv. To myslím upřímně, to není ironie.
