Dnešní ilustrace nahoře se mi tak zalíbila, že jsem si ji demonstrativně vylepila na ledničku. Už pár měsíců se s ní potkávám několikrát za den a vždycky mě pobaví.
Co mě ale nebaví, je vést hovory s někým, s kým si nic nepředám. Nemám na mysli obsahově. Myslím tím energii, pocit, který si z hovoru oba odnášíme. Není nutný rozebrat svět na atomy a zase ho umět poskládat dohromady. Můžeme jen tak plkat pro radost. Nebo klidně i mlčet. Podstatný je „tón“ toho mlčení. Prostě když jsme naladění na stejnou notu.
Taky to určitě znáte. Bavíte se s někým o téže věci, ale přesto máte pocit, že se vůbec nepotkáváte. To mě strašně vyčerpává. Těch důvodů, proč tomu tak je, je samozřejmě celá hromada. I když některý z nich znám, přece je to pro mě takový mysterium. Že nedokážu druhé straně předat svůj pohled na věc tak, aby ji porozuměla a ideálně přijala za možnou. A nenutila mi tu svoji. Větší ambice nemám. Nepotřebuju se nutně shodnout. Nevadí mi jiný názor, ani nemám potřebu nikoho dalšího přesvědčovat, že mám pravdu. Pořád si můžeme rozumět a tolerovat se se svou jinakostí. Tak to mi vrtá hlavou, proč s tímhle opakovaně narážím.
Proč mám pocit, že tady v tý naší malý kotlině jsou lidi tak často přesvědčený o univerzální pravdě, o černobílém dobru a zlu, o tom, co je pro mě jediný dobrý řešení. Tohle téma se se mnou táhne už roky a pořád se v tom plácám. Budu moc ráda za každý názor, jak to třeba máte vy.
Od té doby, co pozoruju okolo sebe vyrůstat děti v různých prostředích a podmínkách, mám neodbytný pocit, že jedním z nejdůležitějších formujících předpokladů je prostředí v rodině. Tam, kde není prostor pro vývoj, kde jsou šablony a universální škatulky pro správné a špatné, tam, kde se trestá chyba a jen jedno řešení je správným řešením, tam bují podhoubí právě pro tu neschopnost vidět věci v celé šíři a pro toleranci jinakosti. Lidi pak dráždí, když si někdo druhý „dovoluje“ přesahovat ty jejich škatulky a pravidla světa. Když si druzí dovolí být svobodnými ve svých rozhodnutích a nejsou předvídatelní.
Jestli můžu doporučit čtení do každý rodiny na tohle téma, přimlouvám se za Pět jazyků lásky Garyho Chapmana. Není nutný omezovat ten text jen na manželství. Každý se tam může najít a zasadit kontext do reality každodenního života. Anebo Nejsou stejné, popř. Ani mámy nejsou stejné od Šárky Mikové anebo nové upravené vydání Respektovat a být respektován (2020).
Přeji vám příjemné vhledy a chápající spolubytosti nablízku…
PS: teď, když jsem si po sobě přečetla tenhle text, asi mi to zase došlo, kde jsem byla celou dobu mimo!
PPS: tímto tenhle blog splnil svůj účel, a to pomoci alespoň jednomu jedinému člověku nahlídnout svět jinak 🥳
