Jak tak koukám do archivu, už rok odkládám psaní na později s nadějí, že to příště půjde líp. Teď tu sedím se lvím úplňkem v zádech a snažím se využít jeho sílu. Buď tu oblačnost letos rozfoukám nebo s poděkováním zavřu krám.
Myšlenek se mi honí mraky. Sem tam nová chuť hodit je na papír jako blesk pročísne líně se válející témata. Ale nezaprší a nezaprší. Snad je to jen špatnou sezónou. Už dřív jsem si začala všímat, že v zimním období mám celkový útlum. Ale ono se zase nejde vypnout úplně (i když by to někdy bylo příjemný).
Trochu doufám v poslední ze seznamu možných výmluv, proč to nejde. Jedu na úsporný režim. Jsem ve fázi zimního spánku. Doslova hibernuju. Ostatně nahromadění tukových zásob v předchozím roce by potvrzovalo tuhle teorii.
Spím teď nejvíc za uplynulou mateřskou osmiletku. Jím živou stravu, že můj mikrobiom už musí kvést jak botanická zahrada. Děti jsou saturovaný a přiměřeně zdravý a psí deprivant je po dvou letech celkem stabilizovaný. Tak co důležitýho mi uniká, že se žádný energetický restart nekoná? Že by se nahromadily hříchy mladí? A nebo už mám prostě jen odžito?
Mým letošním přáním je dát se po všech stránkách dohromady tak, aby bylo zase dobře na světě. Je mi jasný, že to nebude za týden, ani za měsíc, ale i tak vstávám každý den s nadějí, že dnešní sebeopečovávání se postupně nastřádá. Stejně tak, jako se dlouhodobé drobné prohřešky nastřádaly do tohohle vyčerpání.
Mé tělo je chrám, který mě zhmotňuje. Je třeba ho udržovat v dobrém stavu nebo alespoň mu neškodit. Věřím, že i bez něj sice někde v nějaké formě budu, ale už nebudu mít možnost fyzicky konat. Což mi připomíná, že jestli chci zanechat nějakou stopu, neměla bych to odkládat.
Souhlasím s teorií, že tělo je projevem naší duše. Všechny nově se projevující tělesný příznaky jsou důsledkem předchozího zacházení sama se sebou. Což není úplně příjemný si přiznat. Ale jde o důležitý odpich ze dna. Chtěla bych mít jednou energii našich dětí a bezbřehou radost našeho psa. Ale nevedou k tomu žádný zkratky. Je třeba oprášit cihličku po cihličce. Od pevných základů až po střešní korouhvičku. Doplnit každičkou škvíru ve spárách kvalitním materiálem a ne odpadem.
Pro začátek si jdu dát studenou sprchu. Hned teď, abych si to nerozmyslela. Pak si dám teplou snídani a vrátím se ke svým Neobyčejkám, které jsem si kdysi pro tenhle účel začala formulovat. Tak třeba se podaří spojit příjemné s užitečným a konečně letos spatří světlo světa. Jsem zvědavá, jak to dopadne…
