Hned na začátku bych Vás měla varovat, že jsem prý (mimo ještě další hromadu nálepek) dost nekonzistentní. Nebo fluidní? To zní líp. Prostě tak nějak plynu vesmírem. Je velká pravděpodobnost, že když se budeme bavit o jedné a téže otázce včera, dnes a zítra, dojdu pokaždé k jinému závěru 😉 Pro někoho to může být iritující. Já to považuju za proces. Zrání? Cestu! Myslím si, že tak jako dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, tak i pokaždé, když děláme rozhodnutí o téže věci, pokaždé vycházíme z nových informací, zkušeností i prožitků, vjemů…
Vždycky se ale pokusím dotáhnout myšlenku do konce. Tak schválně: Ještě Vám dlužím objasnění, proč se blog jmenuje takhle blbě. Anebo právě správně?
Okolnosti se poskládaly tak, že jsem se životem dlouho potulovala od ničeho k ničemu. Až zkušenostmi a díky pomoci mnoha dobrých duší jsem došla tam, kam jsem dojít mohla a měla. A pak to ještě muselo všechno uzrát. Vlastně pořád zraju do nějakého stavu.
Celé tohle klubko sdílení se začalo odmotávat někdy kolem roku 2013, kdy se mi narodil první průvodce na cestě zpátky k sobě. Když už jsem konečně měla na tý „dovolený“ spoustu času přerovnat si hromádky v hlavě, došlo mi, že neobjevuju nic většího, než že se zase vracím. Pozorováním vývoje jednoho malého člověka se vracím k sobě. A snad i díky jakési sociální izolaci, jsem si poprvé začala pohrávat s myšlenkou sdílení. Jasně že jsem neobjevila nic, co tu ještě nebylo. Ale tak jak mně pomohly příběhy jiných, přišla myšlenka, že i ten náš mikropříběh by mohl někoho nasměrovat tam, kam zrovna potřebuje být nasměrován.
Prapůvodně jsem se tu chystala vytvořit jakousi „mapu“ kočárkosjízdných tras pro ofroudové rodiče. Jednak jsem nevydržela sedět doma na zadku a s dítětem na kolečkách jsme procourali, co se dalo. Kolikrát i to, co se s kočárem na první pohled nedalo. Prostě jsem si koupila mapu a prolezla všechny ulice v okolí. Tolik jsem toho o místech, který jsem považovala za objevený, zjistila, že neznám. Pak jsme rozšířili rádius na celé střední čechy. Tehdy byly všechny ty dnešní veřejně sdílené cestovní info weby prakticky v začátcích a naše výlety, k mému potěšení, inspirovaly další začínající kočárkáře k nový začátkům. A tak jsem začala spřádat plány a psát první kapitoly Křížem krážem s kočárkem Středočeským krajem (které jsem nakonec nikdy nepublikovala a pravěpodobně už ani do éteru nikdy nepošlu).
Všechno bylo podezřele dokonalý. Až se najednou můj svět začal točit nějak proti své přirozenosti. Teda alespoň takový jsem nabyla pocit, když po idylickém začátku mé nové životní role přišly první větší kotrmelce. Psaní se postupně začalo stáčet úplně jiným směrem, než jsem si původně malovala. Jenže život se nedá naplánovat, tak jsem zvědavá, kam až mě tyhle stránky zanesou. Protože život se žije tak, jak se zrovna děje. Může být jakýkoliv, jen ne předvídatelný. A tak směřuju k tomu, dělat si ho příjemným. To se promítá do všeho, co tvořím.
Strach o děti proměnil mé pseudojistoty života na tuplempseudojistoty
Nejdřív idylka. Pak vystřízlivění. A pak už jsme se vezli… A o tom všem budou tyhle stránky. O čiré radosti ze života. O rýmičkách i vážnějších věcech. O tom, že na kvalitu vlastního života máme zásadní vliv my sami. Nejsou všechny dny růžový a ani tak nezáleží na tom, co se okolo děje, ale jak s tím naložíme. Vždycky se budu snažit dobrat se pozitivního konce. Nejenže svět není tak špatné místo k žití. Svět a naše tělesný schránky jsou (aspoň prozatím) jediným místem, kde se můžeme vyjádřit a být. A zakouším, že je hodně v našich rukou, jak se nám tady bude dařit.
Dneska konečně dokážu dohlídnout, co se mám i z těch nejtěžších situací naučit. Že z každé si můžu a tedy mám, něco odnést, a že záleží jen na mě, jestli zahořknu a budu naštvaná na celý svět, což mi jistou dobu šlo docela dobře nebo jestli to dokážu použít jako berličku na cestě kupředu (líbí se mi přirovnání, že i pád na hubu je pohybem vpřed 🙂 ). A tak jako já jsem na téhle cestě potkala tolik inspirativních duší a životních příběhů, bez kterých bych zdaleka nebyla teď zrovna tady, tak i trochu věřím, že něco z našich zkušeností může pomoct komukoliv, kdo to zrovna v tuhle chvíli potřebuje. A kdyby náhodou ne na tý druhý straně obrazovky, tak já si psaním příjemně třídím myšlenky.
Od mala jsem v sobě nosila pocit, že jsem se narodila nějak omylem. Prý jsem tu být neměla. A přesto jsem. Dlouho jsem proto chtěla být někým jiným. Nebo aspoň někde jinde. V jiné podobě. Někdy i vůbec nebýt. Dneska už vím proč. Že to všechno má svůj důvod. Až příliš a dlouho jsem věřila pravdě druhých a neuměla naslouchat tomu, co ze mě dělá ‚JÁ‘. Z ryzího pesimisty a nedůvěřivého katastrofisty vystrašeného ze života jsem se pomalu propracovala k víře v sama sebe a to dobré v nás. K víře v kompetentnost druhých. K důvěře v okolní svět. K přesvědčení o „správnosti“ světa… A k chuti zprostředkovávat tohle nahlídnutí. Nezměnil se můj život. Změnila jsem se já. A mám teď chuť dál měnit svět.
Takže posledním a nakonec jediným účelem těchto stránek zůstává inspirace. K čemukoliv, co opravdu dělat chceš, i když si myslíš, že je to blbost. Anebo právě proto. Abys objevil, že stačí, když to dává smysl Tobě samému. Že už to je dostatečný důvod věnovat tomu svůj čas. Zejména, jestli si myslíš, že na to nemáš předpoklady. Což je i můj případ 🙂
Myslíš si, že TO něco chceš dělat, ale neumíš? Noo, zatím, zatím! Žádnej Cimrman ještě z nebe jen tak nespad. Každej se musí prokousat stavem nula. Jsem živoucím důkazem, že je to všechno jenom proces a co ještě včera nešlo, může začít fungovat od teď…
Kdybych měla svým dětem do života předat jedinou věc, chtěla bych, aby to bylo právě jakési sebe-uvědomění v kontextu okolního světa. Že jsme všichni spolutvůrci. A důvěru ve svět jako docela dobré místo k žití.
Nebo od zítřka, že jo. Nikdo nevíme, jaký kus cesty nás ještě čeká. Kolik dní ještě budeme mít na to tvořit. Ale i taková cesta může být krásná.
PS: Zároveň to může být informace pro Tebe, případný čtenáři (jestli tu nějací budou), že jsi na správné cestě, ať už zrovna hledáte cokoliv. Už jen proto, že hledáš. Možná třeba i zjistíš, že právě tenhle blog, jako mnoho jiných zbytečností, na své cestě nepotřebuješ 🙂 Jsi totiž právě na tom jednom místě ve Vesmíru, kde to dává smysl, abys byl tam, kde máš být.
S přáním dobrého tripu,
Tvoje eM.
Hned na začátku bych Vás měla varovat, že jsem prý (mimo ještě další hromadu nálepek) dost nekonzistentní. Nebo fluidní? To zní líp. Prostě tak nějak plynu vesmírem. Je velká pravděpodobnost, že když se budeme bavit o jedné a téže otázce včera, dnes a zítra, dojdu pokaždé k jinému závěru 😉 Pro někoho to může být iritující. Já to považuju za proces. Zrání? Cestu! Myslím si, že tak jako dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, tak i pokaždé, když děláme rozhodnutí o téže věci, pokaždé vycházíme z nových informací, zkušeností i prožitků, vjemů…
Vždycky se ale pokusím dotáhnout myšlenku do konce. Tak schválně: Ještě Vám dlužím objasnění, proč se blog jmenuje takhle blbě. Anebo právě správně?
Životem jsem se potulovala od ničeho k ničemu. Až zkušenostmi a díky pomoci mnoha dobrých duší jsem došla tam, kam jsem dojít mohla a měla. A pak to ještě muselo všechno uzrát. Vlastně pořád zraju do nějakého stavu.
Celé tohle klubko sdílení se začalo odmotávat někdy kolem roku 2013, kdy se mi narodil první průvodce na cestě zpátky k sobě. Když už jsem konečně měla na tý „dovolený“ spoustu času přerovnat si hromádky v hlavě, došlo mi, že neobjevuju nic většího, než že se zase vracím. Vracím se k sobě. A snad i díky jakési sociální izolaci, jsem si poprvé začla pohrávat s myšlenkou sdílení. Jasně že jsem neobjevila nic, co tu ještě nebylo. Ale tak jak mně pomohly některé sdílené online i offline příběhy, přišla myšlenka, že i ten náš příběh by mohl někoho nasměrovat tam, kam zrovna potřebuje být nasměrován.
Prapůvodně jsem se tu chystala vytvořit jakousi „mapu“ kočárkosjízdných tras pro ofroudové rodiče. Jednak jsem nevydržela sedět doma na zadku a s kočárem jsme procourali, co se dalo. Kolikrát i to, co se s kočárem na první pohled nedalo. Prostě jsem si koupila mapu a prolezla všechny ulice v okolí. Tolik jsem toho o místech, který jsem považovala za objevený, zjistila, že neznám. Pak jsme rozšířili rádius na celé střední čechy. Tehdy byly všechny ty dnešní veřejně sdílené cestovní info weby prakticky v začátcích a naše výlety, k mému potěšení, inspirovaly další začínající kočárkáře k nový začátkům. A tak jsem začala spřádat plány a psát první kapitoly Křížem krážem s kočárkem Středočeským krajem.
Všechno bylo podezřele dokonalý. Až se najednou můj svět začal točit nějak proti své přirozenosti. Teda alespoň takový jsem nabyla pocit, když po idylickém začátku mé nové životní role přišly první větší kotrmelce. Psaní se postupně začalo stáčet úplně jiným směrem, než jsem si původně malovala. Jenže život se nedá naplánovat, tak jsem zvědavá, kam až mě tyhle stránky zanesou. Protože život se žije tak, jak se zrovna děje. Může být jakýkoliv, jen ne předvídatelný. A tak směřuju k tomu, dělat si ho příjemným. To se promítá do všeho, co tvořím.
Strach o děti proměnil mé pseudojistoty života na tuplempseudojistoty
Nejdřív idylka. Pak vystřízlivění. A pak už jsme se vezli… A o tom všem budou tyhle stránky. O čiré radosti ze života. O rýmičkách i vážnějších věcech. Ale vždycky se budu snažit dobrat se pozitivního konce. Nejenže svět není tak špatné místo k žití. Svět a naše tělesný schránky jsou (aspoň prozatím) jediným místem, kde se můžeme vyjádřit a být. A zakouším, že je hodně v našich rukou, jak se nám tady bude dařit.
Dneska konečně dokážu dohlídnout, co se mám i z těch nejtěžších situací naučit. Že z každé si můžu a tedy mám, něco odnést, a že záleží jen na mě, jestli zahořknu a budu naštvaná na celý svět, což mi jistou dobu šlo docela dobře nebo jestli to dokážu použít jako berličku na cestě kupředu (líbí se mi přirovnání, že i pád na hubu je pohybem vpřed 🙂 ). A tak jako já jsem na téhle cestě potkala tolik inspirativních duší a životních příběhů, bez kterých bych zdaleka nebyla teď zrovna tady, tak i trochu věřím, že něco z našich zkušeností může pomoct komukoliv, kdo to zrovna v tuhle chvíli potřebuje. A kdyby náhodou ne na tý druhý straně obrazovky, tak já si psaním příjemně třídím myšlenky.
Od mala jsem v sobě nosila pocit, že jsem se narodila nějak omylem. Prý jsem tu být neměla. A přesto jsem. Dlouho jsem proto chtěla být někým jiným. Nebo aspoň někde jinde. V jiné podobě. Někdy i vůbec nebýt. Dneska už vím proč. Že to všechno má svůj důvod. Až příliš a dlouho jsem věřila pravdě druhých a neuměla naslouchat tomu, co ze mě dělá ‚JÁ‘. Z ryzího pesimisty a nedůvěřivého katastrofisty jsem se pomalu propracovala k víře v sama sebe a to dobré v nás. K víře v kompetentnost druhých. K důvěře v okolní svět. K přesvědčení o „správnosti“ světa… A k chuti zprostředkovávat tohle nahlídnutí. Nezměnil se můj život. Změnila jsem se já. A mám teď chuť dál měnit svět.
Takže posledním a nakonec jediným účelem těchto stránek zůstává inspirace. K čemukoliv, co opravdu dělat chceš, i když si myslíš, že je to blbost. Anebo právě proto. o Tě baví. Zejména, jestli si myslíš, že na to nemáš předpoklady. To je můj případ 🙂 Že to něco chceš dělat, ale neumíš? Noo, zatím, zatím! Žádnej Cimrman ještě z nebe jen tak nespad. Každej se musí prokousat stavem nula. Jsem živoucím důkazem, že je to všechno jenom proces a co ještě včera nešlo, může začít fungovat od teď…
Kdybych měla svým dětem do života předat jedinou věc, chtěla bych, aby to bylo právě jakési sebe-uvědomění v kontextu okolního světa. A důvěra ve svět jako docela dobré místo k žití.
Nebo od zítřka, že jo. Nikdo nevíme, jaký kus cesty nás ještě čeká. A kolikrát ještě s plnou polní. Ale i taková cesta může být krásná.
PS: Zároveň to může být informace pro vás, případné čtenáře (jestli nějací budete), že jste na správné cestě, ať už zrovna hledáte cokoliv. Už jen proto, že hledáte. Možná třeba i zjistíte, že právě tenhle blog, jako mnoho jiných zbytečností, na své cestě nepotřebujete 🙂 Všechno je totiž právě takový, jaký má právě teď být.
S přáním dobrého tripu,
Vaše eM.
