Uvízla jsem v autě na Andělu v podzemních garážích. Nebylo to poprvé. Včera jsem ale byla prvně v téhle situaci a zároveň každým okamžikem před druhým porodem. Nevím dne ani hodiny, kdy to přijde…
Kolem výfukový smrad. Horko. Tlačenice. Obrovské těžké břicho neumožňující vzít nohy na ramena. Nepříjemná tíseň, že se nedá pohnout tam ani zpátky. Připomnělo mi to, jak jsem před lety uvízla v zaseknutým výtahu. Tam mě tehdy chytla panika. Nejprve z tak malýho uzavřenýho prostoru. A hned potom proto, že moje tenkrát několikaměsíční miminko zůstalo hladové v cizím bytě, kam jsme přijeli na návštěvu. Celé to šťastně dopadlo, i když jsem se hrozně bála.
Ale o kolik teď byla situace jiná! Nezačala jsem malovat černý scénáře, co všechno se může stát, jako tehdá.
Protože dnes už vím, že všechno má řešení. Rozdýchávám úzkost a uklidňuju se. Že pro akutní případy přece musí mít takovéhle místo bezpečnostní východy. Že se někde po parkovišti určitě pohybuje člověk s vysílačkou připravený pomoci. Že je kolem tolik lidí, že s velkou pravděpodobností by se mezi nimi našel i někdo zkušený přivést na svět dítě, kdyby na to došlo. Nebo… Hlavně si věřím, že dokážu najít cestu, i když bude do ouvej. Takže věřím i v to, že všechno zvládnu. Takže vlastně ani porodit teď a tady v autě by nebyla žádná tragédie, i když bych si to přála jinak 🙂
A to mě uklidnilo. Při tom čekání a dumání, jak dlouho tam ještě můžu zkejsnout, najednou přišel úplně cizí člověk k řidiči auta stojícím přímo za mnou, který mi blokoval výjezd. Požádal ho, aby mi uvolnil místo na vyparkování. Jen tak, sám od sebe. Ukázal mi, kudy můžu vycouvat a bez jedinýho pohledu, prostřednictvím kterýho bych mu mohla poděkovat, zase zmizel v davu…
Jen nevěřícně koukám. Takový skvělý řešení bych si ani sama nedomyslela. Přesto přišlo. Tímto Ti děkuji, milý neznámý anděli, za nečekanou pomoc, ať jsi kdo jsi! A hlavně za ujištění, že andělé přicházejí a odcházejí nečekáni v pravou chvíli, když jim dáme šanci.
Každým dnem prožívám na vlastní kůži, jaký je rozdíl mezi tím, když se jen dívám a když skutečně nahlížím. Jak se mi mění život pod rukama, když se namísto poslouchání snažím slyšet a rozumět. A jak moc se můj život mění, když důvěřuji a v něco věřím.
A přesně takhle se to projevuje…
Kdy potkáváte anděly vy?
