Leželo mi to v hlavě už týdny. Proč se nemůžu přimět do něčeho, na co jsem se tak dlouho těšila. Mám všechno, co k tomu potřebuju a přesto se nemůžu hnout z místa. Stačí si jen na chvíli sednout a začít psát. Nechci se vůbec vracet k počtu večerů, kdy jsem si říkala „tak dneska už…“ Ke dnům, kdy jsem sama sebe přesvědčovala, že „do konce týdne bude…“. Vždycky se dělo něco „důležitějšího“. Nebo jsem usnula při společném večerním čtení dřív než děti. A nebo najednou ráno víc toužím ležet nehnutě na své třiceticentimetrové nudli, která na mě v posteli zbývá, když jsme všichni pohromadě a vychutnávám si tichého oddechování ze všech stran.
Zkrátím to. Už strašně dlouho mě svrběly prsty s touhou psát. Nápady mi lezou ušima ven. Kolem se toho děje tolik, o co bych se chtěla podělit právě tady v tom prostoru. Ale z nějakýho důvodu jsem to ne a nemohla rozseknout. Až mi to přišlo divný. Až konečně jsem se zeptala sama sebe: proč to nejde? No jistě, kdo jiný by měl znát odpověď?
Najednou to bylo taaak jednoduchý. Motalo se mi toho v hlavě už příliš. A navíc jsem stránky nechtěla pustit do světa, dokud nebudou mít tuhlecto a támhleto doladěný. Ale to nejdůležitější na tom bylo vlastně to nejjednodušší. Tak dlouho jsem rozvíjela všechny ty nápady, až se Matrix stal zahlcujícím namísto původně inspirujícího. Ztratila jsem samotnou pointu všeho plánovanýho konání. Z těšení se stal úkol. Z úkolu povinnost. A z povinnosti závaží.
A o to právě šlo. Vrátit se nohama zpátky na zem a vrátit se k tomu, co mě těší. Nakonec jsem dneska strašně ráda, že jsem se do všech plánů nevrhla dřív! To něco, co mě drželo zpátky, totiž vědělo líp než já, že jsem zabloudila v nedůležitostech. A díky tomu, že mě to přibrzdilo v rozjezdu, jsem se mohla znovu vrátit k samé pointě celého příběhu. Dělo se to tak správně právě proto, abych se vrátila mě k původnímu záměru.
Čím dál častěji si teď všímám, že když se mi do něčeho opravdu nechce, tak to má dobrý důvod. Když se totiž do řešení vrhnu i přes nevůli, nikdy nebývám s výsledkem spokojená, ať je jakýkoliv. A naopak často, když dám věcem čas, docházím k řešení, který jsem na začátku vůbec nedokázala uvidět a hlavně je mnohem lepší, než všechny ty, co mi už proběhly hlavou. Musí to prostě uzrát. A nebo vyhnít 🙂 Ale hlavně to ze sebe netlačit silou. Když to nejde po dobrým, tak to nejde vůbec.
Denně se na nás sypou příležitosti, ze kterých se můžeme poučit. Jenže my na všechny nemusíme skočit. Chybama se prý člověk učí. Já tohle nepovažuju za chybu. Vnímám to jako vývoj. Cestu, kterou jsem si měla dojít právě tam, kde jsem dnes. A nepředbíhat sama sebe…
Pokaždý, když mám pocit, že mi něco nejde, hledám skrytou zprávu o onom PROČ? A odpověď mě vykopne úplně novým směrem. Věci jsou v pořádku tak, jak jsou.
Jo a kdybyste chtěli nasát odvahu pustit se do něčeho novýho, i když máte pochybnosti o ne/dokonalosti, můžu doporučit vtipnou nakopávací knížku Restart. Je téměř terapeutická 🙂
