Zamilovala jsem se do Sázavy a jejího okolí. Jednou ji určitě projdu od pramene až na konec. Při našich potulkách po Středních Čechách se často a rádi vracíme právě do těhle míst. S kočárkem i bez. Jen tak k vodě na brouzdačku. Na výlety. Pro inspiraci.
Pár tras už máme prodrncaných. Ale Posázavská stezka a její vyhlídky se s kočárkem sjet nedají. Už nějakou dobu jsem se těšila, že si ji jednou s našima dětma projdeme. Jelikož jsme se před dvěma měsíci rozrostli o dalšího nechodiče, posunul se nám tenhle plán o dalších pár let. Teda to jsem si nejprve myslela. A nebo je to výzva?
Je sobota ráno a my tradičně teprve plánujeme, kam vyrazíme. Dosavadní vedra najednou polevily, takže na koupačku to už nebude. Ale na druhou stranu je venku příliš hezky na to, abychom strávili den doma. Nejprve jsme trošku otrávení, že nemáme žádné plány a tak se zase vypravíme z domu až kdoví kdy. A pak můj milý vymyslel jeden z nejkrásnějších pěškovýletů letošního léta.
Luka pod Medníkem. Parkujeme přímo u vlakové zastávky. Navlékáme nepromoky a vyrážíme k řece.
Nejprve procházíme chatovou osadou Dakota přímo k Sázavě. Našli jsme si nejpříhodnější místo na přebrodění. Zouváme botky, nasazujeme nebrodící se děti do nosítek a cácháme se na druhý břeh. Krok za krokem v ledové vodě. Zmrzlými prsty zakopávám o velký šutry. Hlavou mi běží, že ty koupací boty si už na příští léto určitě pořídím. I když s tou plnou polní bych je stejně neměla kam dát. Nevadí. Překonávám jeden mechem oslizlý kámen za druhým a na břiše přidržuju nejmenšího neplaváčka výpravy. Snad ho nevykoupu.
Uklouzla jsem až na posledním mělkém metru. Dobrý je to. Jsme v suchu na druhém břehu. Po takovém výkonu jsme se samozřejmě museli pořádně posilnit. Holčičky vyluxovaly asi polovinu celodenních zásob a nakonec i tátovu bezlepkovou sváču. Poučení pro příště, že svačina je vždycky malá!
Nalovili jsme si pár prázdných škeblí, nechtěně namočili jeden pár bot a vydali se hledat, kudy se dostaneme z Údolí Ticha na stezku. Ta se podle mapy měla schovávat někde v kopci. Prozatím v hustém lese k nevidění.
Díky radám místních jsme našli jakousi kamzičí stezku kolem (momentálně vyschlého) Třebsínského vodopádu, na který jsme se těšili. Tak třeba příště, je tu tak krásně, že tu určitě nejsme naposledy. A dál už nás čekalo jedno překvapení za druhým. Překrásné vyhlídky. Stezka snad o tisíci zatáčkách.
Spousta milých kolemjdoucích. A taky délka trasy, která se dětem už v poslední třetině zdála být nekonečnou (ani se jim nedivím – namísto plánovaných 3 jsme ušli 6 km a za každou zaručeně poslední zatáčkou zatáčka další).
U železniční zastávky v Petrově jsme se všichni náležitě odměnili. Děti zmrzlinou, kvůli které jsme nestihli plánovaný vlak. Ale díky tomu jsme jeli až dalším a mohli tak potkat milého průvodčího. Svezli jsme se zpátky do Luk po Medníkem. Holčičky tak vřele mávaly mašině při odjezdu, že na ně na pozdrav zablikala a to bylo korunou dnešního nádherného výletu. Zase to dopadlo nad očekáváni příjemně.
Rozhodně budeme mít na co vzpomínat. Překonali jsme pohodlnost hned v několika disciplínách. A kdyby se mnou ten den nešla i paní migréna, kvůli který jsem prozvracela nejednu zatáčku, možná bysme měli i víc fotek na památku. Ale i tak to bylo krásný.
PS: příští trasa: Petrov -> Davle a vlakem zpátky (a už teď se mi honí plány na trek od pramene k soutoku 🙂 )
