Prokousávám se informacemi o ADHD, neklidných dětech, alternativních vzdělávacích systémech. Měla jsem štěstí, že základní povědomí i nějakou praxi jsem získala už před lety během studia, a tak mě teď mnohé už nepřekvapuje. Speciální pedagogika s psychologií patřívaly mezi mé oblíbené obory. Když to ale řešíme doma, je to jiný. Tak nějak… intenzívnější.
Od té doby se změnilo hodně. Za posledních 10 let strašně moc informací přibylo. A to i díky lidem, kteří dokážou veřejně mluvit o svých zkušenostech a přiblížit svůj vnitřní svět nám z venku. Abychom mohli druhému pomoci, potřebujeme nejdřív porozumět jeho způsobu vnímání problému. Zdrojů je tolik, že nevím kam dřív, i když by mě zajímalo všechno. Ty dnešní už jsou mnohem pestřejší. Každý si může najít dost informací ve formátu, který mu vyhovuje. Od známých titulů (např. od vážených dětských psychologů, např. Zdeňka Matějčka, Jany Nováčkové, Lenky Krejčové ad.), přes nové koncepty a formy uzpůsobené i pro dětského čtenáře, až po dokumenty poodhalující fyziologické pozadí těchto poruch (z české produkce doporučuju např. Nepozorní).
Tohle mě zaujalo teď naposledy. David Strejc a zprávy o jeho vlastních zkušenostech. Strašně dlouho mi totiž vrtalo hlavou, kam mizí všechny ty „speciální“ děti? Jak je to s dospělými, kteří si tímhle v dětství prošli? U nich se můžeme nejlíp inspirovat, když nám pomůžou pochopit, co by bývali jako děti potřebovali jinak. Přece jen tím, že jim bylo jednoho dne 18, nezmizely jejich těžkosti v reálném světe, se kterými se museli a často ještě musejí vypořádávat. Jenže o nich nic moc nevíme. Nebo se o tom spíš nemluví. Jako kdyby se s dospělostí předpokládalo, že se zařadíte v davu a držíte pusu a krok. A kdo vyčuhuje, dostává nálepku. Jako kdyby ta jinakost nebyla sama o sobě už dost nápadnou. Přitom můžeme pozorovat krásný příklady talentů, nadaných a ‚úspěšných‘ lidí (teď nemyslím jen pracovně, ale hlavně v osobním životě), kteří dokážou svůj zápal pro cokoliv šířit dál. Přestože tihle lidé bývali v dětství ‚neposlušní, nepozorní, nepořádní‘ a já nevím co ještě. Přes to všechno to mohou být lidé šťastní a úspěšní, pokud jim dáme prostor. A že si neumí ve vlastním šatníku najít ráno ponožky? Mají totiž hlavu zahlcenou mnohem zajímavějšími věcmi 🙂
Máme to štěstí, že můžeme u nás doma zažívat tenhle živel ve dvojím vydání. V malé a velké verzi. Při pozorování toho malého si představuju, kudy se může jeho životní cesta ubírat a snažíme se mu leckterý strniště zprůchodnit. Při pozorování toho velkého přesně vidím, kudy se jeho cesty klikatily a jaké okolnosti ho (z)deformovaly. Ani jeden z nich to nemá v životě jednoduchý. Pozorováním jednoho se učím rozumět tomu druhýmu a platí to i naopak. A protože co jedinec, to jedinečná kombinace obtíží (anebo talentů, záleží, z který strany zrcadla se zrovna díváme), to jiný řešení. Některý cestičky už jsme si prošlapali. Ale neustále otáčíme mapou, abychom našli směr jízdy.
