Takový krásný ráno. Trošku pomrzává, ale mělo by se vyčasit. „Maminko, kam dneska pojedeme?“ Ptají se děti, a tak mám velkou radost, že jsou naladěný na společný den. Jelikož jsme se ale ještě nedomluvili, co budeme dneska podnikat, během dopoledne se tohle naladění, rozladění a veškeré výletní rozpoložení ještě několikrát změní.
Ve hře jsou Veltrusy? Posázaví? Blaník. Trumf! Často, když se nemůžu rozhodnout mezi A a B, příjde někdo s úplně jiným, a nutno říct, že obvykle se zdařilým řešením. Za „Cé“ byla dnešní správná odpověď, a tak se balíme. Jenže než se všichni dosnídají, nabalím svačinky (bezlepková by trvala moc dlouho, takže jen nějaký základ dětem), plíny a další nejnutnější serepetičky, děti se stihnou pohádat, prokousnou šaty, několikrát se převlíknout a načůrat až pod nábytek 🙇♀️🙇♀️🙇♀️. Ano, i to se dá. Než dáme aspoň to nejnutnější do původního stavu, už nikdo s nikým nechce jet nikam. A když se konečně všichni oblíknem, holky už mají zase hlad. Nedivím se jim, už je před polednem. Nutně potřebuju na vzduch! Takže radši vyrážíme, hlad nehlad.
Rada starších i bez porady povoluje svačinu v autě (ano, v tom samém autě, ve kterém „moje děti nikdy jíst nebudou…“). Takže velká část zásob zmizela ještě na cestě tam. A hned na úpatí Blaníku se holky ptají, jestli nahoře bude bufet nebo aspoň párek s kečupem. Prostě Homolkovi hadr.
Už po cestě jsem se zase zklidnila, nechala se houpat přes táhlé středočeské kopečky a děkovala vesmíru za krásný den. Příroda mi vždycky udělá dobře. Stačí se JEN vypravit.
Naučná stezka přes Velký Blaník se nám dostala pod kůži. Obzvlášť v podzimních barvách je to nádherný místo. Taky jsem netušila, že blanická legenda o svatováclavském vojsku vznikala několik století, a že ta Jiráskova verze, je až jednou z posledních. Mojí nejoblíbenější stejně zůstane ta cimrmanovská 😄
Vyškrábali jsme se kamenitým svahem až k rozhledně a vylezli všichni i do jejího vrcholu. Měli jsme čistý výhled na Malý Blaník a rozhled do širokého okolí. Naše děti jsou zvyklé vylézt s námi kamkoliv se dá.
Jenže! Tentokrát se nejstarší ratolest bála slézt nazpátek. A mě se udělalo trochu šoufl – ne z té výšky, ale ze způsobu, jakým jsme se dostávali dolů. Přes dítě v šátku si nevidím pod nohy. Tatínek s jedním dítětem v nosítku a druhým na ruce se nebál. Když jsem ale viděla, jak se každý jednotlivý stupínek toho strmýho starýho dřevěnýho schodiště pod jejich vahou prohýbá, nebylo mi z toho nejlíp. Ale dali jsme to. Nakonec mi bylo úplně jedno, že se holky v bufetu dole pod rozhlednou naládovaly párkama. Byla jsem ráda, že jsme slezli v pořádku a v původním počtu.🌭
Odtud už jsme všichni kvitovali, že pokračování je jen z kopce. I z druhé strany byl Blaník moc hezký, pokračovali jsme po naučné stezce podél úpatí a v závěru se napojili na počáteční úsek trasy. Po cestě jsme vyzkoušely klouzačku ze svahu zapadaného listím a nutně jsme museli nasbírat hromadu klacků, které se budou hodit později „na něco“. Doma. Takže jely s námi naším (ještě před cestou sem čistým) autem. Tímhle výletem jsme ho doslova pokřtili.
Na zpáteční cestě holky v autě už klimbaly. Jak jsem si tak rekapitulovala uplynulý den, byla jsem ráda, že jsme se nenechali unést ranní divočinou na domácím bitevním poli a přeci jen vytáhli paty z domu. V podzimních barvách pod zapadajícím sluncem cestou pozorujeme přistávající horkovzdušné balony. Podél silnice se míhají předvolební bilboardy. Co heslo, to perla. Výlet na Blaník byl takřka symbolický, předevčírem bylo svatého Václava. Uklidňovalo mě, že jsme za celý den nezaslechli žádné burácení v hoře. Vojsko tedy zatím dříme. Tak třeba to příští týden u uren nedopadne tak zle, jak se podle předvolebních průzkumů může zdát.
Jo a na ‚ponaučení dne‘ jsme se shodli, že na další výpravy zavedeme tzv. ‚emergency kit‘. V něm bude trvanlivá bezlepková svačina a toaleťák pro případ, že zase obsluha (byť v dobré víře) v bufetu podcení význam bezlepkové diety 🚽
