Už od začátku října na nás vyskakují z regálů a obchodních výloh vánoční kolekce, ozdoby a různí Santové. Jako kdybychom měli zrázu všeho nechat a začít nakupovat (rádoby) čokoládičky zabalené do blyštivých papírků. Možná proto jsou v prodeji tak brzy, abychom je za 3 měsíce nakupovali znovu, protože děti mezitím chodí na tajňačku ochutnávat a v prosinci už bude krabička s kolekcí prázdná :-). Dokud jsme kolem chodili v krátkým rukávu, přišlo mi to legrační. Čím víc teď venku přituhuje, začínám se ladit na pozdní podzim a zimu. Vlastně i na blížící se advent, na který se výjimečně letos těším. Přizpůsobujeme si ho po svém.
Jsem po všech stránkách letní typ a chladný měsíce snáším rok od roku hůř. Proto jsem si letos naplánovala klidový režim. Tak jak se ztišuje příroda, i já zpomaluju. Kdyby mě děti nepotřebovaly do večera, kdy jdeme společně spát, klidně bych šla hned po setmění. Slibuju si od toho víc energie, než obvykle v zimě mívám. Nesnažím se už dělat tolik, co v letní sezoně. Mám vyzkoušeno, že kofeinem mozek neoblafnu. (Mimochodem, čínská medicína praví, že dnešní káva nám ubírá zítřejší energii. Proto jsme nakonec tak vyšťavený, protože si myslíme, že energii získáváme, zatímco si ji jen bereme z vlastních zásob, dokud nedojdou.) Uvědomila jsem si, jak nesmyslná je snaha o udržení letního tempa. A jak je vlastně pro nás ve výsledku žárovka dobrý sluha, avšak zlý pán.
Ale zpátky k Vánocům. Jako dítě jsem je neměla ráda. Nerozuměla jsem tomu, proč když se všude vypráví o pospolitosti, nejsme se svými nejbližšími pohromadě. Později jsem adventní období vnímala jako všeobecný shon a snahu postíhat resty do konce roku. Nakupování dárků. Vánoční úklid (uklízíme i přes rok, ne?). Kapr (kterého nikdo jinak celý rok nejí) k večeři.
Abychom večer rozbalili „dárky“, zejména útěrky a povlečení do výbavy, nepřekvapivé ‚zaseponožky‘ – protože tatínkům co jiného a nové lapače prachu pro maminky. Abychom se během pár dnů nacpali cukrovím, na které jsme do štědrého dne čekali a po svátcích už ho nikdo nechtěl ani vidět. Abychom se navštěvovali, protože bychom měli „aspoň na ty Vánoce.“ A hlavně abychom nakupovali, utráceli, vydělávali na to nakupování a udržovali tohle soukolí v pohybu. Tak se to totiž přeci dělá nebo ne? 🙂
Zkrátka, když jsem si to všechno už dokázala poskládat dohromady, Vánoce a vše okolo nich jsem doslova nesnášela. To proto, že jsem míjela jejich význam. Proto bych si přála, aby naše děti dokázaly vidět Vánoce v jiném světle. I když nejsou pokřtěné, i když neslavíme svátky narození Krista, i když dárky vlastně nenosí Ježíšek. Přijde mi zvláštní, jak se v dnešní post – křesťanské Evropě (Česká Republika je údajně hned za Estonskem nejméně religiózní zemí) nepozastavujeme nad tím, že slavíme Vánoce. Co to teda doopravdy „slavíme?“ A slavíme vůbec ještě nebo už jen „konzumujeme?“
Těším se na letošní advent,
🎄protože budeme s dětma péct linecký srdíčka. „Maminko, zase ty s tou červenou marmeládou“
🎄protože bude spousta výjimečných příležitostí potkat se s nám milými a budeme se moct podělit o jmelí pro štěstí
🎄protože na štědrý den budeme společně zdobit strom poznání (věděli jste, že stromeček je jeden z nejmladších symbolů Vánoc?) voňavými citrusy a pak půjdeme už tradičně nasypat lesní zvířeně do krmelce
🎄protože budeme všichni spolu a třeba se nečekaně přidá i někdo další
🎄protože budeme vyrábět drobné dárky a přání do nového roku
🎄protože budeme rozesílat přání opravdickou poštou, což děláme během roku jen málokdy
🎄protože se těším na domácí čokoládové pralinky
🎄protože nebudeme dělat mnoho jiného než během celého roku.
Těším se, že potěšíme. U přípravy každého balíčku vždycky vzpomínám na člověka, kterému je určený. S každým blízkým tak v duchu pobudu nějaký čas. I s těmi, kteří už jsou touhle dobou někde jinde…
Snažíme se dětem vysvětlovat, že Vánoce nejsou o dárcích, stromečku a prázdninách, i když se tahle informace na ně valí ze všech stran. Mám pupínky z předvánočních katalogů, co chodí do schránky, abychom byli nasměrováni na letošní hitovky. Chci, aby děti chápaly pravou symboliku toho, co děláme a netýká se to jen Vánoc. Aby rozuměly tomu, že každý to má jinak a že třeba děti na jiném místě na světě Vánoce vůbec neslaví. Aby pochopily, proč náš turecký kamarád nebude mít řízek ani kapří ani vepřový a ušetřily si tak trapné faux pas, narozdíl od mého mladšího já 🙂
Letos napečeme jen dva druhy našeho nej cukroví (bonusem je, že oblíbený sněhový pusinky jsou bezlepkový 🙂 ). Budeme si povídat o tom, jak můžeme druhé potěšit a budeme vymýšlet, jakým dárečkem nejlíp vyjádříme přání dobrého zdraví. A uklízet nebudeme víc než kdy jindy, protože to je to poslední, čím bysme chtěli trávit adventní čas. Tohle všechno společně, a to je na tom to nejmilejší. Bude to časově náročnější, než jít a objednat v pekárně cukroví a dárky přes internet. Ale letos si víc než kdy dřív uvědomuju, že čas je jedním z nejcennějších obdarování, co si můžeme vzájemně nabídnout.
Komentáře k “Vánoce jsou svátky duchovní”