. Nikdy se mi neosvědčilo čekat se změnou „až na něco“. V lepším případě má touha po změně vyšuměla v přílivu nových událostí. V tom horším nevyšuměla a užírala jsem se v zajetých zvycích, opakováním stejného postupu s očekáváním jiných výsledků.
. Že zajetý, navyklý způsob myšlení vede k opakování vzorců, kterými jsme žili do teď. No a když přijde nový impulz, nový myšlenkový podnět, to je teprve jen odrazový můstek vedoucí ke změně. Tak například, když si někde přečtu něco podnětnýho nebo slyším něco inspirativního co se mi líbí a čím bych chtěla žít, začnou se přirozeně v mozku vytvářet nové neurologické spoje „zapisující“ tuhle novinku. Začne vznikat jakési podhoubí pro další bujení. Ale když to podhoubí nezačnu hned živit a zalívat, zanikne zase během několika málo dní. Aha!Zjednodušeně řečeno, když chci něco změnit, musím to zavést do života hned v ten okamžik, dokud to pro mě má tu podněcující sílu. S každým dalším dnem i hodinou se snižuje šance si ji zafixovat. Upevnit, pilovat k mistrovství. Jakmile začnu tu myšlenku žít všemi smysly, nově vznikající neuronová síť se propojuje a prováže tak, že z novinky vznikne návyk.
A teď pozor. Tenhle proces změny může začít běžet už bez sebemenšího fyzickýho zapojení našeho těla. Můžeme ho významně podpořit už jen tím, že si to celé budeme představovat. Vytvářet ve své mysli. Někdo by možná řekl meditovat. To, co vnitřně prožíváme, se na fyziologické úrovni stává realitou. (To by vysvětlovalo, proč se třeba lidi s depresí, ačkoliv nemocí psychickou, cítí fyzicky tak zle. Tělo totiž reálně prožívá všechny ty hrůzy, který takovýmu člověku „jen“ běží hlavou. Tak trochu vím o čem mluvím, ale o tom až někdy jindy.) U zdravého člověka to lze ukázat třeba na snech. Když se probudíte a ještě cítíte emoce vyvolané ve snu, je to proto, že to tělo to prostě pro-žilo, ne že ne. To úplně mění pohled na snění. Tudy vede ta cesta k vystoupení z kruhů, ve kterých se točím a nevidím cestu ven. Je potřeba zvednout zadek a začít tvořit vlastní realitu. Hned. Stačí si jen pomyslet. Samo se to totiž nestane.
A tak se rovnou zvedám, půlnoc nepůlnoc a jdu si drnknout na ukulele, na který jsem se od minulého ježíška naučila s bídou 2 akordy.
Kdysi mi můj milý zrcadlící protějšek, ve snaze rozptýlit nějakou mou obavu, že stejnak v čemsi (tenkrát důležitým) nebudu „dost dobrá“, ilustroval můj tehdejší náhled na Schumacherovi. Že i on je možná nejistý před každým závodem, a přesto ho může vyhrát. Že i Šumi se musí snažit, když chce dosáhnout na medaili. Že jeho úspěchy nepřišly samy od sebe. A že i já můžu změnit neúspěch v úspěch, aniž bych musela být v tom oboru zrovna SchuMACHR. Ten je totiž vždycky jenom jeden. V každém oboru.
I když ze mě asi nebude havajský Hendrix, vystačím si s pár písničkama pro radost. Mimochodem věděli jste, že se na uku dá zahrát i takový majstrštyk jako Bohemian Rhapsody? 
https://youtu.be/IYhcN8p4yhg
Jo a kdybyste náhodou byli hladoví po zajímavém a dobře podaném výkladu o tom, jak vystoupit ze zajetých kolejí, Joe Dispenza se rozepisuje ve svých knihách: Rozvíjejte svůj mozek / Zbavte se zvyku být sami sebou / Vy jste placebo. Aaanebooo tuhle jeden filmeček https://youtu.be/ldJsv74339Q
Dobrou noc a krásné NOVÉ ráno v nové realitě…
