Anebo odvaha žít? Při představě dalšího vývoje událostí tyhle dvě tvrzení evokují úplně rozcházející se scénáře. A přesto k sobě strach a odvaha mají tak blízko.
Každý zdravý člověk poznává strach a obavy. Přirozenou reakci na hrozící nebezpečí. Neprožívat tyhle emoce není běžný a k zachování vlastního druhu ani žádoucí. Jsou pro nás signálem k probuzení pozornosti. Mávají mi před očima stopkou a říkají: ,,Dej si pozor, tady se děje něco, v čem musíš být opatrnější“. To je celý. Strach sám o sobě není špatný. Je dobrým pomocníkem, ale jen do té míry, dokud není paralizující. Nebo bránící prožívat život na plno. (Skvělá knížka na tohle téma je Čeho před smrtí nejvíce litujeme, doporučuju všema deseti).
Byli jsme zároveň vybaveni nástrojem na jeho zvládání. Odvahou. To neznamená nemít obavy. Odvaha je síla, která nám pomáhá je překonat, ať jsou jakkoliv silný.
Zatímco jeden v sobě sbírá odvahu, aby dokázal říct jasné ne v situacích, kdy byl naučený se zachovat podle očekávání druhých namísto vlastního prospěchu. Pro někoho překonat strach (třeba ze selhání) znamená přestat odkládat řešení a nevyhýbat se nepříjemným situacím. Strach být tím, kým opravdu jsem. Pro sociálního tvora je totiž nepřijetí doslova ohrožením života.
Zpochybňování vlastních nebo i cizích schopností, je taky jen převlečný strach. Vnitřní strach plynoucí z vlastní nejistoty, kterou v sobě nosíme. Vnější strachy někoho druhého, kdo se s námi z tohoto důvodu snaží manipulovat, aby nás dovedl k chování, které je pro něj bezpečné nebo výhodné. Vystrašený tvor je snadno ovladatelný. A lidi jsou nejmanipulovatelnější pomocí strachu. Pro důkazy nemusíme chodit daleko.
I kdybychom se oprostili od světových událostí posledních dní, ani tak nejsou predikce z dlouhodobého hlediska pro lidstvo nijak povzbuzující. Jen mě děsí, že se ta zbývající doba zkracuje snad nad všechna očekávání rychleji.
Pořád se mi nechce uvěřit, že by se lidstvo po tom všem, jakou urazilo cestu, nedokázalo vypořádat s několika (v globálním měřítku) od sebe zcela odpojenými jedinci, jejichž vliv má celoplanetární dopad. A jestli přeci jen ne, možná nejsme natolik vyspělou civilizací, aby dávalo smysl pokračovat v tomhle destruktivním bytí. Posledních pár stovek let mě nepřesvědčuje o tom, že bychom byli pro planetu spíš přínosem než zkázou. Už moc dlouho si bereme víc než vracíme.
Věřím a doufám, že se blížíme zlomové hranici, kdy si vytáhneme s prominutím hlavu ze zádele a rozhlídneme se dál než za špičku svého nosu. A jestli ne, tak zřejmě nejsme ještě na úplném dně, abychom se mohli vzhůru odrazit.
Asi těžko teď tady na místě vymyslíme řešení na celosvětový prospěch. Ale po malých krůčcích máme ve výsledku ohromnou moc. V první řadě je potřeba se uklidnit. Rozhlídnout se. Uvědomit si, že jestliže prožívám strach, je to pro mě to nejintenzívnější v danou chvíli. Ale mnohé jiné kolem mě je v pořádku. Strach je jen malou součástí celku. Strašně záleží na tom, čím ten zbývající prostor zaplníme. Každý nový den máme nespočet příležitostí přispět ke společné karmě. A nebo chceš-li na váhu příčin a následků. Každý z nás tvoříme společný svět už jen svou prostou existencí. Ale je to svět, ve kterém se dá žít?
Nechci tady psát o strategiích zvládání strachu, k tomu jsou jiný stránky. Chci otevírat prostor příležitostem, abychom si vlastní strach mohli vůbec uvědomit, nebáli se s ním zacházet a naučili se ho proměňovat v něco dobrého. U dětí je to jednoduchý. Ty ho prožívají naplno a i když ho neumí přímo rovnou pojmenovat, vyjádří ho somaticky, skrz tělo. Nejčastěji bolestí bříška, hlavy nebo zvracením. Zatímco „stateční“ dospěláci se bojí si strach přiznat, až si v důsledku rozvinou třeba chronickou nemoc.
Cvičně si teď představuju budoucnost vycházející ze strachu. A vzápětí budoucnost tvořenou z radosti. Nedává smysl bát se začínat nové věci jen kvůli tomu, že… (dosaď si cokoliv omezujícího ze svého života). Tvoříme pro budoucnost, ale i pro samotnou radost z tvoření. Udělat na cestě chybu, není chyba. Jediná chyba by byla, přestat hledat řešení.
Podívejme se na ten rozdíl v budoucnosti tvořené z radosti a ze strachu. Já volím tu z možností, která mě neblokuje, ale umožňuje mi tvořit. Otevírá prostor pro vytváření dobrého, omezený jen tím, kolik mám sil. Najednou obavy už nejsou překážkou, ale startovní metou připomínající důvod k překonávání těch překážek na cestě k lepším zítřkům.
Buďme odvážní žít to dobré.
Smyslem života není prožít ho v obavách,
musíš se naučit nechat věci plynout,
nechat přijít, co přijít má,
nechat jít, co odchází.
(z knížky Hlemýždím tempem od Čou Cung-wej)
