Během následujících hodin otevřou chřtány skleníky pěstující z neurotypických minilidí více či méně průměrné občany. Přála bych nám všem, aby z těch tvárných semínek více pěstily pestrou škálu dětských květin.
Třeba tak, jak to dělá inspirativní Petra Dočkalová.
Neodsuzuji školy, které naplňují službu rodičům na (téměř) bezplatné hlídání dětí v době, kdy oni musejí vydělávat na živobytí. Na které je přenášena tíha zodpovědnosti (primárně) rodiny za výchovu a vzdělávání. Školy, které se tu snaží být pro děti a pro některé jsou dokonce jediným bezpečným místem, únikem z dysfunkční rodiny (Výměna manželek některé případy skvěle ilustruje).
Těch je většina.
Velebím školy, které se ptají, co děti k rozvoji potřebují a hledají způsob, jak jim to v sešněrovaném systému umožnit. Kam se děti těší na víc než jen na kamarády a přestávku.
Těch je pomálu, ale jsou.
Bohužel u nás pořád existují i školy, kde se za posledních 50 let změnilo pramálo, včetně oživení pedagogického sboru. Kam děti chodí nerady a se kterými rodiče vedou žabomyší války vyčerpávající všechny strany.
Je jich pořád zbytečně moc.
Daleko více pozornosti než kdy dřív je dnes věnováno dětem nestačícím plnit požadavky institucí. Přála bych si, aby se stejné péče dostávalo i dětem selektivně a všeobecně nadaným, dětem z různých důvodů znevýhodněným.
Nejsem odpůrce povinného vzdělávání, ale mám výhrady k povinné školní docházce (uzákoněné v ČR).
Máme to štěstí, že jsme s mužem schopni umožnit našim 3 školačkám domácí vzdělávání. Netvrdím, že je to pořád sluníčkový, ani že je to lehký. Uplynulý rok byl pro nás dokonce největší zatěžkávací zkouškou (z mnoha důvodů) na naší domškolácké cestě. Zato prověřil, že nám to za to pořád stojí. Že našim dětem to víc svědčí než škodi. A ony s námi chtějí v tomto životním stylu pokračovat.
Děkuju vám holky.
Těším se na další etapu, jaké výzvy přinese, jaká řešení nám nabídne, jak se z ní budeme radovat společně.
Přeji všem, ať už jdete s dětmi jakoukoliv cestou, ať z ní máte hlavně radost. Školní léta jsou především obdobím hledání se a objevováním cest, které děti lákají a táhnou k budoucímu osamostatnění. Záměrně neříkám povolání, natož zaměstnání. Epocha jedné specializace už je za námi. Nikdo nevíme, co dnešní dětli za 5, 10 nebo 15 let čeká. Žijeme v akcelerující době neustálých změn. Na to bychom měli své děti připravovat.
Vše dobré přeje eM
