Leželo mi to v hlavě už týdny. Proč se nemůžu přimět do něčeho, na co jsem se tak dlouho těšila. Mám všechno, co k tomu potřebuju a přesto se nemůžu hnout z místa. Stačí si jen na chvíli sednout a začít psát. Nechci se vůbec vracet k počtu večerů, kdy jsem si říkala „tak dneska už…“ Číst víc „Když něco nejde, tak to prostě jít nemá“
Štěstí nepadá z nebe
Dokázala jsem mnohokrát překonat sama sebe, i když to nebylo pohodlný. Vím, jak trnitá cesta může být, než najdu tu svou správnou. Zažila jsem pocit, kdy duše kvete, ale i kdy je nakročená nad propastí. A vlastně mi stačí jen zpomalit, abych viděla, že každý můj jediný den je natřískaný takovými silnými prožitky. Číst víc „Štěstí nepadá z nebe“
Andělé mezi námi
Uvízla jsem v autě na Andělu v podzemních garážích. Nebylo to poprvé. Včera jsem ale byla prvně v téhle situaci a zároveň každým okamžikem před druhým porodem. Nevím dne ani hodiny, kdy to přijde…
Číst víc „Andělé mezi námi“
A začaly se dít věci
Hned na začátku bych Vás měla varovat, že jsem prý (mimo ještě další hromadu nálepek) dost nekonzistentní. Nebo fluidní? To zní líp. Prostě tak nějak plynu vesmírem. Je velká pravděpodobnost, že když se budeme bavit o jedné a téže otázce včera, dnes a zítra, dojdu pokaždé k jinému závěru 😉 Pro někoho to může být iritující. Já to považuju za proces. Zrání? Cestu! Myslím si, že tak jako dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, tak i pokaždé, když děláme rozhodnutí o téže věci, pokaždé vycházíme z nových informací, zkušeností i prožitků, vjemů…
Vždycky se ale pokusím dotáhnout myšlenku do konce. Tak schválně: Ještě Vám dlužím objasnění, proč se blog jmenuje takhle blbě. Anebo právě správně?
