Mám sevřený srdce. Kámen v krku. A dítě v nemocnici. Člověk se může klamně domnívat, že příště už ho podobná situace nepřekvapí. Ale i kdyby měl třeba 10 kurzů první pomoci, tak nemůže předvídat, jak zareaguje v případě pomoci svým nejbližším. Na to žádný kurz, než život samotný, nepřipravuje.
Je noc a já nespím, přestože poslední týdny a měsíce usínám už hned při listování večerní pohádky. Cítím se jak po kofeinové party. Oči dokořán. Srdce na plné obrátky. Třeští mi hlava.
Bylo krásné pondělní ráno jako už kupa předchozích. Snad ještě lepší o to, že jsme se s mladšíma dětma připojily k naší školce na divadelní představení. Pak se ve sluncem prohřátém jarním odpoledni těším na 2. letošní piknik s dětmi na zahradě. Upekly jsme si bezle(pkovou) bublaninu. Ještě si dojedeme pro naši nejstarší do školky a hurá domů.
Už při odjezdu ze školky cítím, že nemá svůj den, ale věřím, že si doma odpočne a bude líp. Hurá, jsme doma. Parkuju. Hlásím „přistání“ a otáčím se z pozice řidiče k dětem na zadních sedačkách. Nejstarší nereaguje. Ten strnulý pohled už znám. Tuším, že to není dobrý. Rychle odpoutávám sebe, pak ji. Promlouvám na ní, beru do náručí a v tu chvíli odplouvají její oči v sloup. Snažím se jí probrat. Nereaguje na nic.
Zdá se, že se jí obrací žaludek, tak jí rychle zvedám a předkláním. To už se ale celá prověsí vzad. Těžkne. Počůrala se. Když nezvrací a jen hojně odtékají sliny, konečně mi to dochází. Rychle, jak poskládat bezvládný tělo do stabilizovaný polohy? Hlavně aby nezapadl jazyk? Široko daleko nikdo, kdo by mi pomohl. Jen přihlížející batole a nemluvně.
Modrá. Ona mi modrá v náručí! Nedýchá. Co dřív? Každá vteřina je teď nekonečná. Hledám mobil. Ujišťuju se, že 155 je ta správná kombinace, abych neztratila cennej čas. Ještě před 1. zazvoněním rychle očima kontroluju, že zbylé dvě (plačící) děti zůstávají připoutané v sedačkách a nedostanou se do silnice.
Klidný hlas dispečerky mi trošičku zpomaluje proud myšlenek a scénářů a umožňuje mi se pořádně nadechnout. Už naučeně hlásím iniciály a co se děje. Zároveň mi hlavou běží desítky dalších myšlenek. Pokouším se soustředit a nepanikařit. Snažím se nemyslet na nejhorší, ale pořád mi to tam leze.
Tentokrát se netřese. Jak to, že se netřese? Je to dobrý nebo špatný znamení? Ticho. Pláč. Všechno dohromady. Hlavně dýchej! Opakuju jí a vlastně i sobě. Nereaguje. Nehýbe se. Slyším opravdu nádech nebo to bylo jen přání ho slyšet?
Výjezdová stanice RZS od nás není daleko. Dispečerka mi hlásí kilometry a konečně už i metry dojezdu. Slyším sirénu sanitky, chovám naději, přesto ze mě tíha situace nepadá. S naprostou důvěrou v partu úplně cizích lidí se snažíme dopátrat, co se vlastně stalo. Je paradoxní, že v řádech minut předávám to nejcennější, co mám, někomu koho vidím poprvé v životě. Já a další 2 děti už se do sanitky nevejdeme.
Ještě teď je mi těžko, i když vím, že to už dobře dopadlo. Aspoň pro dnešek. Dál se zatím jen množí otazníky. Už mě netíží, jestli jsem udělala všechno ‚správně‘. Vím, že jsem dělala v tu chvíli to nejlepší, co jsem uměla.
Ještě pořád mám kámen v krku. A dítě v nemocnici. Ale srdce se mi zvláštním způsobem otevírá tomu dobrému, co nás obklopuje. A není toho málo! A racio mi připomíná neplýtvat energií na nepodstatné. Z čeho mi ještě včera tekly nervy, nechávám odplout.
Drž se, holčičko moje!
Paradox č. 2: zrovna dneska ráno jsem se těšila myšlenkou, že už máme tyto a podobné příhody za sebou. A bum! Nikdy nevíš dne ani hodiny.
Paradox č. 3: když podléhám dojmu, že nemám odpovědi na své otázky, vždycky mě přijde něco kopnout do zadku, aby mi došlo, že řešení je vlastně hrozně jednoduchý. Jen nebýt slepý (a možná se na to taky trochu vyspat).
Tak autentické, tím, ze to znám – tak mi při čtení běhá mraz po zádech. Snad už to bylo naposledy.
Moc bych si přála, aby jo. Prý febrilní křeče mají některé děti až do 7 let, u jiných to může přejít s pubertou a někoho podobné projevy doprovází celý život. Tam už se nasazuje "léčba". Ale do které škatulky patříme, nikdo samozřemě říct nedokáže. Zdá se mi, že každý další záchvat je horší. Tentokrát to bylo bez typického projevu křečí, takže těžko říct, co to vlastně je.