Znáte ten pocit, kdy si myslíte, že jdete krok za krokem kupředu a najednou si koukáte na vlastní záda?
Už před více než rokem jsem vypustila do přehlceného kybersvěta předvánoční příspěvek (doposud zde nejčtenější). O našich ne-přípravách. Jak tak koukám, letos jsme to, byť ne záměrně, vytunili, a zatím teprve zjišťujeme, že Vánoce se blíží.
To vážně? Vždyť teď, teď jsem sotva dozametala jehličí… Buď jsem se mentálně zašprajcla někde v časoprostoru, a nebo někdo zpřeotáčel přes noc kalendář. Podle počtu kuchařinek nořících se do formiček a vykrajovátek je pravděpodobnější první varianta. Na rozdíl od loňska už chtějí péct všechny (oprava: jedna chce péct, druhá chce jíst syrové těsto a třetí se chce účastnit se ségrama čehokoliv, ale hlavně všeho co se sype, z čeho se práší a vůbec všech těch kouzelných efektů v kychyni).
Když bych se měla otočit rokem zpátky, povylézalo by tolik nedokončených plánů! Radši ty zbytky (kolísající) energie obrátím kupředu. Už jenom tím, že teď (kdesi v noci), nejdu dělat něco co bych „měla“, ale užívám si psaní, které „jen můžu“.
Do teď se na blog dostalo minimum písmen, která tu původně měla být. Snad s tím v následujícím období pohnu. A pohnu? Společná domácnost se třemi miniženami je někdy totální zácpa. Jindy pořádná hnačka. Všechno, co si umíte i neumíte představit. Každopádně je to intenzívní proces. Tak uvidíme.
Událo se toliko inspirativních věcí, že to už nedoženu. Ale ať. Myšlenky se mi rozlétávají všemi směry jako bláto odstřikující z louže, ve které labužnicky hopsají naše tři cácorky. Už se rozvzpomínám, že i o tom to vlastně mělo být.
Takže asi tak.
Toho času zjišťujeme, že Vánoce tedy budou. Ještě letos. Už za pár týdnů. Tak jdeme do toho. Až při lepení adventního věnce zjišťujeme, že postrádáme nejdůležitější ingredienci. Svíčky. Do perníčků se pustit nemůžeme, těsto se potřebuje rozležet předem. Zato s nejoblíbenějším lineckým cukrovím nemusíme pospíchat. Rozpadne se nám v ruce i čerstvě upečený. To bezlepek prostě umí. Ať chceš nebo ne. A těch pár dárků a přání? Povětšinou vyrobíme doma…
Zatím nemáme připraveno ani rozmyšleno nic, ale stejně se vlastně těšíme. Holčičky se těší, že přijede strýček – vzácná to návštěva. A taky se těší, až pojedou s tátou do rybárny. Táta je totiž vzácný ‚zboží‘. Táta, ten se těší, že bude v prosinci míň online pracovních dní. Bezpočítačové dny jsou u nás vzácné. Maminka se těší, že 2/3 dětí pojedou k babi. Bezpočítačové nepracovní dny, ve dvou, jen s batoletem, jsou… vzácné jako sůl v té každovánoční pohádce…
Je toho ještě obrmrak, na co se všichni těšíme, a tak si to nenecháváme kazit obavou, co a jak letos nebude a vychutnáváme si až na dno misek to, co nás pravděpodobně potká. Snad i potkávání se víc se sebou samými?!
Vinšuju vám klidný příchod adventu a radostné nadcházející svátky. Udělejme si je takové, jaké je sami chceme mít. Nenechme si to kazit tlakem (a reklamou!), že to má mít nějakou formu. Bramborovýmu salátu je totiž jedno, jestli ho jíte v teplákách…
