Znova se budíš. Vstávám. Usínáš. Nespím. Moje milá malá. 
Před rokem a půl jsem zapáleně třídila myšlenky na výslednou podobu tohohle sdílecího místa. S Tebou mrskající se v tom obrovském břiše, který už jsem sotva s sebou vlekla. Přesto jsi mi pumpovala dávky energie přímo do oběhu (škoda holka, že jsme si neudělaly zásoby. Teď musím „vyrábět“ sama). Hořela jsem nedočkavostí, až vypísmenkuju, co mám na srdci, zatímco ses spokojeně dopékala přímo pod ním.
Kdyby mi někdo před pár lety věštil, že se mi během pěti let narodí třetí dcera, nepovažovala bych to za možný. Natož pravděpodobný. Kdyby mi někdo, dva roky před Tvým narozením, řekl, že mám před sebou ještě třetí těhotenství, zabalila bych to rovnou. Až do takové hlubiny mě to druhé dostalo. Nevzdala jsem to tenkrát jen proto, že jsem doufala a věřila v přechodnost stavu. A právě naděje a tahle zkušenost mi daly obrovskou sílu do všeho, co od té doby až do dneška následovalo. I Ty to v sobě máš. Všichni ji máme. Sílu se střídavou intenzitou, (u mě aktuálně dle koeficientu nevyspání).
Představovala jsem si to dál trochu jinak, to se přiznám. S přibývajícím počtem dětí v domě se, slovy Tvého tatínka, nemnoží situace k řešení přímo úměrně, ale exponenciálně. Myslela jsem si, že už mě kde co nepřekvapí. Třeba vytrvalost dětského pláče pro bolavé bříško. Že už přece poznám rostoucí zub. Že už mám dost zkušeností, abys prospala celou noc. A my taky.
Ha. Jenže jsem zapomněla na něco moc důležitýho. Že pro Tebe je tohle všechno poprvé. Nebýt Tebe, neprohlídla bych si svou vnitřní sílu tak zblízka, a nezjistila bych, že o ni musím pečovat. Neposunula bych své mantinely za hranice svých hranic. A dost možná bych jela dál v kolejích vyjetých generacemi našich společných předků.
Moje milá. Nikdy si nenech namluvit, že kdokoliv by mohl vědět lépe než Ty, kdo jsi a co je pro Tebe dobrý. I Tvá máma se pořád ještě učí na to nezapomínat. Inspiruj se příběhy druhých a dej si pozor na slepé přejímání cizích názorů. O návycích pochybuj a pochybností o sobě užívej ve střízlivé míře k hledání své vlastní cesty. Je to Tvoje životní skládačka. Prosím, snaž se, aby i druzí měli tu možnost, poskládat se podle sebe. Nesuď a měj ráda život takový, jaký je, vědoma si jeho pomíjivosti. A jaký bude, to záleží hodně na Tobě…
Možná máš ještě desítky tisíc dní tvorby před sebou. Já už asi míň. Ale ono to nakonec bude jedno. Záleží na tom, jaké ty dny jsou a ne kolik jich je.
Jak mi rostete před očima, mění se s vámi i témata k psaní. Kdo ví, jestli se ještě vrátím k původním draftům. Chuť a nápady na tvoření se mi však nemění. A protože jsi, má milá, chronický noční vstávač, už jsem Tvou zprávu i já konečně pochopila, jakože to není jen nějaká aktuální fáze. Copak Ty, Ty si to ještě dospíš přes den. Já to buď musím přečkat nebo nepřečkat. Volím první možnost, a tak hledám způsob, jak nás v tomhle skloubit navzdory i s tou strašlivou únavou. Budu Ti tedy v těch chvilkách po nocích vyprávět. Musím se Tvému rytmu přizpůsobit a tak z toho udělám přednost. Další zdejší odstavce tak budou nejspíš vznikat v nočních hodinách, po krátkých intervalech. Zatím se to rýsuje minimálně na román s otevřeným koncem. Teda jestli můj unavený mozek udrží pointu…
