Ne, nedělám si legraci. Já vím, z něčeho žít musíme (i když ani to není povinnost), ale opravdu potřebujeme tolik, čím se obklopujeme? A nebo tohle všechno okolo ‚jen‘ považujeme za důležitý? Tak těžko se vzdáváme výdobytků. Pořád chceme někam růst. Všechno stihnout. Děláme denně tolik rozhodnutí, kolik nikdy v historii člověk nedělal. Informace se na nás valí ze všech stran, že už ani nevíme, proč to všechno děláme. Padáme do nastražené pasti informační paralýzy. A v tom neustálém šumu neslyšíme sami sebe. Proto se už neptáme sami sebe, proto nemůžeme odpovědi najít.
Poznávám se. Občas se mi myšlenky splaší tak, že sama sebe zahltím nesmyslnými ‚aktivitami‘, aniž bych fyzicky hnula prstem. Myšlenkový trysk nabírá na obrátkách a ubírá na smysluplnosti. Přeskakuju sem a zase tam a nevím co dřív…
Přitom je to všechno jenom iluze, kterou živím ve své hlavě. I kdybych totiž polovinu z toho vypustila, tak se nic zásadního nezmění.
Konečně jsem si našla způsob, jak tohle rodeo v hlavě zastavit. Nejprv na fyzický rovině a pak i tý mentální. Ale není to lehký. A když mi to nejde, často se stane, že příjde někdo nebo něco zvenčí a uzemní mě.
Říkám tomu „experiment nula“. Představím si, jaký by to bylo na úplné nule. Zero. Nikde nic. Všudeprázdno…
Funguje to. Uleví se mi. Uvolní se spousta místa v hlavě. Uvědomím si tu hojnost kolem. Někdy až přílišnou. I kdybych neměla nic, pořád mám dvě tvořivé ruce. A hlavu plnou nápadů. A s tím už se dají dělat věci.
Přestává existovat „ale přece…“ nebo „to nejde…“ anebo „nemám čas“ či „nemám na to“. Když bych věděla, že prožívám svou poslední hodinku a najednou by mi den/měsíc/rok bylo přidáno, tak ten den/měsíc/rok nabývá úplně jinou hodnotu. A touhle optikou jsme všichni nesmírně bohatí. Mrzí mě, že na to občas zapomínám.
Mojí vlastní výzvou je navodit si tenhle stav každý den. Naučit se kdykoliv zastavit veškeré dění a spočinout. Počnout znovu lehký stav prázdna. A z tohoto prázdna můžu začít tvořit. Cokoliv. Cokoliv novýho, nezatíženýho předchozím balastem.
Na tohle téma jsem kdysi četla skvělou knížku Mít nebo být. Doporučuju. Budu se k ní muset vrátit. Nebo jsem (zatím jen) nakousla dvoudílnou Musela jsem zemřít od Anity Moorjani (druhý díl Co když je to nebe). Skvělá. Dostalo se ke mně jen pár stránek a nemůžu se dočkat dalších. Knihovny jsou pořád zavřený, tak asi půjdu napsat Ježíškovi…
Nebo ještě líp, nemáte ji někdo doma k zapůjčení?
